Pátý díl – Kostlivec před soud! (1998 až 1999)

Jan Stráský předal žezlo vedení bílého resortu v lednu roku 1998 Zuzaně Roithové. Zanechal jí kostlivce ve skříni, který pak znovu vybafnul na každého nového ministra či ministryni, kteří se nestačili divit, co všechno o kauze Diag Human ani netušili.

J. Stráský přistoupil na nevýhodnou arbitráž s odůvodněním, že měl představu, že se rozhodne rychle a za menších nákladů než při zdlouhavém soudním řízení.
Čas ukázal, jak hluboký to byl omyl. Jediné, co přišlo skutečně rychle, bylo pružné navýšení požadavků z miliónů na miliardy korun ze strany Diag Human (v žalobě, kterou byla arbitráž zahájena) a s nebývalou rychlostí také dospěl rozhodčí senát k prvnímu rozhodnutí. V tzv. mezitímním rozhodčím nálezu uznal údajnou vinu České republiky. Nestanovil však výši škody. O ni se proto hraje dodnes.
 

Roithová: zpátky k soudu
Ministryni Roithové se nelíbil nejenom verdikt rozhodců, ale ani arbitráž samotná. Najala právníka Přemysla Rabana a pokusila se rozjetý vlak zastavit. Česká republika podala žalobu na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a dále další žalobu na zrušení mezitímního i přezkumného rozhodčího nálezu. Dokonce navrhla firmě Diag Human přezkoumat přezkumný (!) nález jiným rozhodčím senátem.
Přemysl Raban argumentoval u soudů tím, že rozhodčí smlouvu nebylo možné uzavřít, jelikož se měl vést spor o porušení ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže, a ten mělo na starosti specializované ministerstvo (dnes Úřad pro ochranu hospodářské soutěže). Uzavření této smlouvy bylo podle Rabana možno považovat i za nakládání s majetkovými právy, a tudíž bylo k jejímu podpisu třeba souhlasu ministerstva financí, který ale dán nebyl. P. Raban dále tvrdil, že rozhodčí řízení probíhalo v rozporu s ústavním právem na veřejné projednávání věcí a rozhodčí smlouva byla v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení a občanským zákoníkem, neboť zakotvovala písemný proces bez možnosti vyjádření se k probíhajícímu řízení. O několik let později budou vysocí vládní činitelé z ČSSD tvrdit, že návrat k soudnímu projednávání kauzy Diag Human, k němuž se odhodlala ministryně Z. Roithová, neměl šanci na úspěch. Zároveň ale neumožnili tuto tezi ani potvrdit, ani vyvrátit, protože sami nechali žaloby stáhnout. Firma Diag Human si zřejmě nikdy tak jistá nebyla a v dalších měsících a letech učinila všechno pro to, aby se spor vrátil do – pro ni bezpečných – vod prazvláštní arbitráže. Začala lákat stát na jednání o údajném smíru, přicházela s originálními pastmi a bizarními návrhy. Základní podmínkou však vždycky bylo, aby stát neprodleně stáhl všechna svá podání u soudů. To se nakonec firmě podařilo. Musela však ještě překousnout dva neposlušné ministry. Je nutno přičíst ke cti jak Zuzaně Roithové, která si užila ministerského výsluní pouhý půlrok Tošovského vlády, tak i jejímu nástupci Ivanu Davidovi, kterého semlela jeho vlastní strana, že nikdy Diag Human nesedli na lep.
 

Absurdní diktát namísto smíru
Bezprostředně poté, co se stát znovu obrátil na soudy a chtěl de facto zrušit celou arbitráž, přichází Diag Human prostřednictvím svého právníka Jiřího Oršuly s nabídkou smíru. Rovnou dodejme, že velice svérázného.
Stojí za to ho popsat podrobněji, neboť se od té doby traduje firmou živený mýtus, že kdyby tehdy – v roce 1998 – stát na smír přistoupil, vyvázl by z toho rychle a bezbolestně, rozuměj za malé peníze. Opak je pravdou. Diag Human nadále požadovala více než dvě miliardy korun plus úroky a všechno ostatní, co nabízela, či naopak požadovala, byly jenom vějičky pro politiky a média. Některé podmínky navrhovaného smíru z něj činily diktát, který by za normálních okolností nemohl být ani myšlen vážně. Jenže k normálnosti má naše kauza hodně daleko. Co tedy firma Diag Human v návrhu na smír požadovala?
1. Především jí měla Česká republika téměř okamžitě (do jednoho měsíce) zaplatit 50 miliónů korun. Proč byla požadována zrovna tato relativně malá suma, když šlo o škodu za miliardy korun? Odpověď je prostá: k její výplatě stačil podpis ministra financí, nemuselo se čekat na projednání vládou. Byly by to milé a rychlé peníze. Jako protihodnotu nabídla Diag Human, že na dva měsíce zastaví nárůst škody a úroků, a vypočetla, že tak stát ušetří 150 miliónů korun. Průhledná finta. Firma by státu
„odpustila“ virtuální peníze. Kdyby na to stát přistoupil, škodu i úroky by uznal.
2. Část dohodnuté náhrady škody (nebylo ovšem specifikováno, jak velká) by byla realizována převzetím státního podílu akcií firmy Sevac a. s. nebo státních dluhopisů, případně jiného obdobného státního cenného papíru. Snaha Diag Human dostat se do společnosti Sevac a. s. byla logická. Sama totiž nikdy krevní plazmu nezpracovávala, byla to zprostředkovatelská, resp. agentská firma. Její hlavní partner Novo Nordisk s ní ukončil spolupráci. Najednou se tu nabízela možnost vstoupit do podniku, do kterého stát napumpoval obrovské peníze, a znovu tak oživit skomírající obchody. Dnes (ex)majitel Diag Human Josef Šťáva hovoří o Sevaku jako o tunelu a mluví i o „partě, která zničila český farmaceutický průmysl a tradiční výrobu sér a vakcín“.
Nicméně v roce 1998 by rád do Sevaku vstoupil a žádný tunel a parta mu nepřekážely. Připomeňme, že kauza Sevac je další smutnou kapitolou českého zdravotnictví. Na jejím začátku byl nereálný sen o národním zpracovateli krevní plazmy a na jejím konci utopené finance a zánik. V současnosti drtivá většina států využívá pro zpracování krve několika málo světových firem, které jsou schopny zajistit celý sortiment krevních produktů v odpovídající kvalitě. Hříchem vlády Václava Klause ale není ani tak snaha vybudovat národního zpracovatele plazmy, ale to, že do Sevaku nalila jednu miliardu, když už mělo být zřejmé, že je to projekt neživotaschopný. To je však už jiná, dalo by se říci paralelní historie.
3. Diag Human by dále souhlasila s rozložením náhrady škody ve splátkách v průběhu tří let. Z toho jasně plyne, že smír neznamenal, že by firma dál nesahala po více než dvou miliardách korun daňových poplatníků. Pro stát nemělo rozložení splátek žádný význam.
4. ČR měla souhlasit s „významným snížením výše náhrady škody“, pokud stát část peněz, které takto ušetří, „věnuje na kulturní a humanitární akce v ČR s přihlédnutím k výběru Diagu“. Ono „významné snížení“ není nijak kvantifikováno, bylo by to zřejmě ale pouze to, co by firma uznala za hodné tohoto označení. V návrhu je ale vysvětleno, co jsou to „kulturní a humanitární akce v ČR“, myslela se tím například přestavba jízdárny a zámku v Bechyni na víceúčelovou halu a tamtéž i zřízení galerie a muzea sochaře Vladimíra Preclíka. Zámek Bechyně a dnes i dílo V. Preclíka přitom patří Josefu Šťávovi.
5. Diag se zavázala, že nebude informovat o sporu média, anebo tak učiní pouze po dohodě s ČR. Tento přístup se jí podaří prosadit až za pár let – kdy vznikne dohoda mezi vládou a firmou, že se bude o dohodnutém „smíru“ a výplatě prvních stamiliónů mlčet.
6. Firma požadovala, aby gestorem jednání bylo ministerstvo financí (snaha vyšachovat občas „nespolehlivé“ ministerstvo zdravotnictví se pak opakuje v historii kauzy několikrát).
7. Diag Human se zcela absurdně zavázala „zajistit v USA pro ČR náhradu výdajů na léčbu cca 600 osob nakažených hepatitidou C“, údajně zavlečenou dary krevních derivátů z USA, a k tomu, že „bezplatně zajistí náhradu škody pro osoby nakažené v ČR“. Firma tu vystupovala jako suverén, který má natolik zvládnuté americké právní prostředí, že je pro ni snadné ze „zlé“ americké firmy vymoci jakési výdaje na léčbu i odškodnění pro nakažené. Tato šaškárna měla spíše ukázat na český stát jako údajného viníka, který dovolil (podle Diag Human) používat vadné krevní deriváty. Byla to jen další hra na hodnou firmu a zlý stát s překroucenými argumenty.
8. Stát dostal pouhý měsíc na to, aby se vyjádřil.
 

David obstál, Špidla nikoliv
Návrh smíru byl adresován Z. Roithové, ale ta mezitím v polovině roku 1998 ve funkci skončila, a tak o něm rozhodoval nový ministr Ivan David. Ten považoval celý návrh za past. „Jeho přijetím by totiž stát dal do jisté míry punc pravdivosti nejasným tvrzením žalobce,“ píše se v důvěrné exministrově zprávě, kterou citovala MF  Dnes. Na rok a půl tak uvízla kauza Diag Human na mrtvém bodě. Ivan David necouvl ani o píď a soudy měly na stole žaloby státu, které měly sprovodit ze světa celou arbitráž. V prosinci 1999 je ale ministr odvolán. Úřad dočasně řídí místopředseda vlády. Muž, který zbaští návnadu Diag Human i s navijákem, budoucí premiér Vladimír Špidla. Stát se vydal pod jeho vedením na cestu zpátky. Přesně tam, kde firma Diag Human spor potřebuje mít. V. Špidla chce usednout za jednací stůl, vrátit se ke smíru, k arbitráži.
Uvěřil některým právníkům, že spor u soudu se nedá vyhrát? Jejich jména ovšem veřejnost nezná. Vyhověl nějaké vlivné skupině napojené na lidi z Diag Human, o nichž jsme psali již v předcházejících dílech naší stručné historie (například M. Šlouf nebo S. Křeček), uvnitř sociální demokracie? Vždyť zrovna kráčel po cestě vzhůru k nejvyšším stranickým i vládním funkcím…
Nebo jenom chyboval v dobré víře, stejně jako třeba Jan Stráský? Těžko říci. Členové vlády by ale měli odpovídat za své činy i za své podřízené a poradce. Sám V. Špidla svůj postoj později hájil například v politickém článku v deníku Právo, a to tak, že prý jenom napravoval, co pokazila ODS. Kritizoval
J. Stráského za arbitráž a tvrdil, že se obě strany předem zřekly možnosti odvolání, neboť „byly povinny se podřídit rozhodnutí rozhodčího senátu, proti kterému odvolání není možné“. Pominul tak zcela zákon o rozhodčím řízení, který vymezuje situace, za kterých je možné zrušit rozhodčí nález soudem. Paměť bývalého premiéra je zřejmě selektivní. Jako argument k obratu o 180 stupňů mu slouží rozhodnutí vrchního soudu z konce roku 2000, který zamítl žalobu na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy.
Neuvádí ale, proč tak soud rozhodl, ani že on sám nastavil vlídnou tvář směrem k Diag Human dávno před tímto verdiktem. Vrchní soud danou žalobu zamítl pouze proto, že současně bylo vedeno další řízení, kde se stát domáhal zrušení obou rozhodčích nálezů z let 1997 (mezitímního) a 1998 (přezkumného). Samotnou rozhodčí smlouvou se vůbec nezabýval. V onom druhém sporu totiž měla být také řešena i její platnost či neplatnost, neboť to by mohl být důvod i pro zrušení rozhodčích nálezů (jak uvádí i zákon o rozhodčím řízení). Jinými slovy soud řekl: stačí jedno řízení, kde se probere kompletně všechno. Vladimír Špidla tedy neměl a dosud nemá po ruce argumenty (anebo je nezveřejnil), které vedly k pozdějšímu stažení všech žalob proti Diag Human.
Vladimír Špidla se stal motorem vstřícnosti vůči Diag Human, volant byl ale svěřen profesoru medicíny, který s ním kroutil opravdu divoce. Do Prahy na Palackého náměstí přichází další ministr Bohumil Fišer a s ním z Brna i suita jeho věrných. Mezi nimi i nadějný mladý sociální demokrat Michal Pohanka, který jako náměstek ministra udělá hned dvě obrovské „boty“ – a brněnská jízda skončí vyplacením 327 miliónů korun firmě Diag Human.