První díl - Krev, zbraně a úplatky (80. léta až 1992)

Vichřice událostí, která se přehnala nad kauzou Diag Human v posledních měsících, poněkud zastřela její absurdní původ. Z mediálního pohledu je to už tak dávno, že většina novinářů, kteří dnes o kauze píší, nosila v době jejího vzniku přinejmenším plínky.

Je potom docela obtížné jim vysvětlovat, jak to tenkrát bylo. Popravdě řečeno, dnes se už okolnosti celého příběhu rozplývají v mlze času i pamětníkům.
Také máme sklon si devadesátá léta a začátek tisíciletí idealizovat v porovnání se současností. Naše politika, respektive ti, kdož ji vytvářejí – tedy vedle politiků i my voliči –  nebyla ale tehdy o nic lepší či horší než dnes. Možná jenom poměr naivních idealistů vůči vychytralým pragmatikům se změnil – v neprospěch těch prvních.

Dvacetiletá historie kauzy Diag Human je ve svém základu velice jednoduchá.

Musíme si ale odmyslet balast v podobě stohů papírů, množství irelevantních dokumentů a zbytečných a nereálných posudků. Zbude nám jeden jediný dopis a otázka, zda slova v něm uvedená mají příčinnou souvislost s nárokovaným ušlým ziskem z obchodů, k nimž nikdy nedošlo. Ještě než se ale dostaneme do roku 1992 a k památnému dopisu ministra Bojara, letmo se zmiňme o tom, co  mu předcházelo.

Krev, zbraně a úplatky
Josef Šťáva utekl jako dvacetiletý student zemědělské školy do Švýcarska, vystudoval tam biologii a posléze pracoval u farmaceutických firem. Uspěl ve společnosti Johnson & Johnson, šikovný mladík byl dokonce na výročním setkání vyhlášen celosvětově nejúspěšnějším obchodníkem firmy. Pak se osamostatnil a založil firmu  Diag Human AG . Díky své píli, pečlivosti a ochotě riskovat i nesporné inteligenci se stal miliardářem. Pouze tyto předpoklady by však ke zbohatnutí nepostačovaly. Každý obchodník musí mít štěstí na okolnosti a čas svého podnikání. Úspěch Josefa Šťávy byl založen na třech zásadních momentech:

1) komoditě – krevní plazma,
2) osudovém napojení na Bavorský červený kříž,
3) mezinárodní situaci – rozdělení světa na Východ a Západ.

Obchodovat s krví je velice náročná, riskantní, ale výnosná disciplína. „Zboží“ se získává od dobrovolných dárců, není to obyčejný obchodní artikl, „byznys“ začíná až jeho odkoupením od zdravotnických zařízení, zpracováním a prodejem hotových výrobků. Při odběru a zpracování může dojít ke znehodnocení, například viry, a k ohrožení života příjemců. A v neposlední řadě tam, kde je krev, jsou i zbraně – a naopak, jak tvrdí sám J. Šťáva: „Můj obchod s plazmou a obchod se zbraněmi navíc měly společné trhy. V plazmě prostě také neexistuje lepší zákazník, než je armáda – zvláště když se válčí.“ Josef Šťáva se stal dvorním dodavatelem Bavorského červeného kříže. Nešlo přitom jenom o krevní plazmu a zpracované produkty a dodávky pro bavorské nemocnice, státy bývalé Jugoslávie nebo pro obě strany irácko-íránské války. Kupoval pro organizaci také obrazy nebo pomáhal s kontakty na zbrojařské firmy.
Jak se později ukázalo, toto výsadní postavení nebylo zadarmo. Dva hlavní šéfové dostávali velmi tučné úplatky, od Josefa Šťávy každý celkem přes 6 miliónů marek. Bez úplatků by obchodování s Bavorským červeným křížem nikdy nenabylo tak velkých rozměrů, uskutečnilo-li by se vůbec. Když to všechno prasklo, začalo vyšetřování, zatykač byl vydán i na Josefa Šťávu. Ale pečlivý a mazaný obchodník všechny úplatky zdanil ve svém domovském Švýcarsku jako provize. S bavorským státním zastupitelstvím spolupracoval při vyšetřování a nakonec se dohodl na zaplacení pokuty. Další obvinění bylo promlčeno, jeho trestní rejstřík je tudíž čistý.

Obchody pod dohledem
S Červeným křížem v zádech a v rámci snahy západního Německa o sbližování s východním rozjel J. Šťáva obchod v Německé demokratické republice s vědomím a pod dohledem tajné policie Stasi. Údajně budoval a technologicky vybavoval síť transfuzních stanicí a na oplátku odebíral krevní plazmu (velice zjednodušeně popsáno). Stejný model chtěl uplatnit i v tehdejším Československu.
Měl tu celou řadu známých a dobré kontakty i mezi zdravotníky, například na hlavního odborníka pro transfuzní služby a nemoci krve doc. Vladimíra Kulicha, jinak též spolupracovníka STB, ale také na zbrojařskou firmu Omnipol. Jako jeden z nemnoha emigrantů získal vystěhovalecký pas a mohl jezdit do komunistického Československa, kdy se mu zamanulo.
Kupoval tu prý obrazy, naopak dovážel přístroje do nemocnic. Jenže STB nebyla Stasi a Šťávovi její vedení zřejmě moc nevěřilo, a tak se svým „obchodním modelem“ neprorazil. Musel si počkat na pád komunismu. Očekával zřejmě, že pak mu už nic a nikdo nebude bránit v rozletu, půdu měl přece připravenu. A skutečně, ministerstvo zdravotnictví pod vedením prvního porevolučního ministra prof. Pavla Klenera a za podpory již zmíněného hlavního odborníka V. Kulicha bylo velice vstřícné. Tak vstřícné, že ti novináři, kteří se zabývali kauzou už na jejím začátku, dodnes tvrdí, že tato ochota byla podpořena úplatkem. Pro takové tvrzení ovšem nejsou k dispozici žádné důkazy. Existuje pouze návrh jakési smlouvy o spolupráci. Jisté je, že ji nakonec prof. Klener nepodepsal. Jeho mandát končil, proběhly první svobodné volby, a tak patrně chtěl nechat rozhodnutí na novém ministrovi vlády, která z nich vzejde. Na ministerstvo nastoupil doc. Martin Bojar a Josef Šťáva se nestačil divit.

M. Bojar měl právo pochybovat
Ministerstvo nebralo na staré vazby ohledy a vyhlásilo výběrové řízení na zpracovatele krevní plazmy. Toto řízení však nikdy nebylo dotaženo do úspěšného konce. V první fázi sice komise vybrala dvě nabídky, jednou z nich byla  od firmy  Conneco  ve spolupráci se společností Novo Nordisk (v české akciové společnosti Conneco Josef Šťáva vlastnil 49 procent, sám ji vnímal jako dceřinou firmu Diag Human AG. Martin Bojar však o tom, že Conneco a nějaký pan Šťáva jedno jsou, nevěděl). V dalším jednání byla nabídka odmítnuta, a to i přesto, že se za ni vehementně bral hlavní odborník V. Kulich. Nikdy tedy nakonec nedošlo k uzavření jakékoliv smlouvy o spolupráci mezi Conneco, a. s., a ministerstvem zdravotnictví. Navíc ministr Bojar dostal informace o pokusu této firmy vyvézt psychotropní látku metachalon do afrického státu Lesotho, a to na základě falešného povolení a obejití některých tehdy platných předpisů. Varoval ho Interpol i mezinárodní úřad zabývající se narkotiky. V době, kdy se hledal důvěryhodný partner pro zpracování krevní plazmy od českých dárců a kdy ve světě ještě doznívaly aféry s krví nakaženou HIV, měl ministr zdravotnictví plné právo pochybovat o serióznosti firmy, která je ochotna obchodovat s kdečím a k tomu ještě za podivných podmínek. M. Bojarovi také vadilo, že by se měla zpracovávat česká krev přes zprostředkovatele – agentskou firmu. Proto bylo v roce 1991 vypsáno nové výběrové řízení, ve kterém Conneco vůbec nepostoupila  do dalšího kola. Přesto se tato firma dál pokoušela s krevní plasmou obchodovat. Při kontrole zdravotnického skladu  ve Zbraslavi se našly  bedny s krevní plasmou, kterým chybělo řádné označení. Nebylo jasné komu v danou patří, jakou má kvalitu atd.  Jak se ukázalo, náležela Conneco. To byla poslední kapka trpělivosti s touto firmou. Znamenalo to totiž, že nejen, že  i nadále odebírala a prodávala krevní plazmu i přesto, že v konkursu neuspěla, ale také, že se tyto obchody dostávají mimo jakoukoliv kontrolu.  Vznikl nápad varovat jejího klíčového obchodního partnera, respektovanou dánskou farmaceutickou společnost Novo Nordisk. Zatím se mi nepodařilo vypátrat, čí to byl nápad. Ani nevím, kdo na ministerstvu usedl a napsal příslušný dopis. Jisté tak zůstává pouze to, že ho ministr  Bojar podepsal a firma Novo Nordisk obdržela.  Tento dopis  z roku 1992 a jedna věta v něm se staly o několik let (!) později záminkou pro zahájení nejabsurdnějšího sporu v dějinách České republiky.