Třetí díl - Malá Česká republika (1996)

V tomto pokračování zvolníme tempo a zastavíme se v jediném roce – 1996. Je to okamžik skutečného vzniku kauzy Diag Human. Jan Stráský je necelé čtyři měsíce v čele ministerstva zdravotnictví a nic nenasvědčuje tomu, že brzy udělá největší chybu své politické kariéry. Naopak, z ministerstva zdravotnictví odchází dopis datovaný 1. února 1996, který je adresovaný právnímu zástupci Diag Human Jiřímu Oršulovi a jasně říká, že stát nehodlá ani platit, ani přistoupit na smír.

Nejprve promlčení…
Dopis z ministerstva byl odpovědí na předžalobní upomínku, kterou od Jiřího Oršuly na podzim roku 1995 obdržel ještě ministr Luděk Rubáš. Podepsala jej ředitelka „Odboru právního a organizačního“ JUDr. Miloslava Vorlová. Tvrdí se v něm, že právní meritum kauzy je třeba hodnotit z pohledu občanského zákoníku, nikoliv obchodního. Ministerstvo zdravotnictví totiž považovalo výběrové řízení na zpracovatele krve krevní plazmy za rozhodnutí orgánu státu (podle zákona o péči o zdraví lidu) a nikoliv za účast na hospodářské soutěži. Jinými slovy že výběrové řízení nesouviselo s podnikáním a že do obchodněprávních vztahů pak vstupovali až producenti či zpracovatelé, ale nikoliv ministerstvo. Podle občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, anebo za tři roky od vzniku škody. Firma Diag Human tvrdila, že škodní událostí je doručení dopisu ministra zdravotnictví Martina Bojara firmě Novo Nordisk (pozn. red.: viz ZN č. 25/2011), což byla událost z roku 1992. „Je tedy zřejmé, že případné právo Vašeho klienta je již drahnou dobu promlčeno,“ uzavřelo svůj postoj ministerstvo zdravotnictví s tím, že takový závazek nemůže Česká republika uznat.
 

… pak náhlý zvrat
Půl roku po striktním odmítnutí nároků Diag Human uzavírá ministr Jan Stráský na radu svých podřízených s touto firmou rozhodčí smlouvu. Co přesně se stalo během oněch šesti měsíců a jak došlo k obratu o 180 stupňů, je obestřeno tajemstvím. Dnes je nepochybné, že přistoupit na arbitráž bylo pro stát zcela zhoubným krokem. Pochybnosti zůstávají, pokud jde o vinu. Šlo o amatérismus, nebo úmysl?
„Odpovědnost podle mne nenese on osobně, spíš tehdejší náměstci Aleš Dvouletý, Ondřej Typolt a ředitel finančního odboru Karel Srba,“ brání svého předchůdce Stráského exministryně zdravotnictví Zuzana Roithová (pro ČTK v r. 2008). Nedodává však, zda k tomu má nějaké indicie, či snad důkazy, nebo to jenom odvozuje z tehdejšího nastavení odpovědností. Ví se například, že Karel Srba měl výborné vztahy s Miroslavem Šloufem, šedou eminencí ČSSD. Dosud ale nebylo publikováno, že stejný Miroslav Šlouf byl v letech 1995 až 1997 dva roky členem představenstva (a dokonce chvíli i předsedou) firmy Pro Sanum, a. s. Jediným akcionářem této společnosti byl František Waldhauser, první ředitel firmy Conneco, a. s (byl jím i v roce 1992, kdy se o její neserióznosti vyjádřil ve svém legendárním dopise Martin Bojar). Tato Šloufova stopa v kauze, spolu například se stopou poslance Stanislava Křečka, právního zástupce Conneco, a. s., sehrála podle mého názoru spolu s dalšími vazbami v tehdejší sociální demokracii zásadní roli při ustupování nástupkyni Conneca firmě Diag Human, a. s., po roce 2000. To ale předbíháme… Hlavním strůjcem arbitráže, respektive tím, kdo se k ní vždy veřejně hlásil, byl ovšem tehdejší náměstek ministra zdravotnictví Aleš Dvouletý, muž ODS. „Šlo o rychlost. Rozdíl mezi soudním a arbitrážním řízením je jen v rychlosti. Naše snaha byla, aby zbytečně nenarůstala částka, kterou by stát nakonec platil,“ řekl k tomu A. Dvouletý kdysi MF Dnes. Jenže zaklínadlo rychlosti bylo jen léčkou. Rychle se rozhodlo o jediném – že je stát údajně vinen (podle mezitímního rozhodčího nálezu). O výši škody se ČR dál handrkuje už 15 let. „Chtěli jsme nechat arbitry nejdříve rozhodnout, jestli stát Šťávu poškodil. A pak se s ním případně sami domluvit na odškodném,“ zdůvodnil A. Dvouletý časopisu Týden. Jenže to byla ta fatální a zjevná chyba, která dodnes vyvolává podezření, že byla úmyslná. Je to ovšem podezření bez důkazů.
 

Malá Česká republika
Dnes tedy nevíme, jakým způsobem došlo na ministerstvu zdravotnictví ke změně názoru. Kdo a jak přesvědčil právní odbor, že jeho stanovisko je vadné. Na jaké poradě, s jakou diskusí a hlavně jakými argumenty se nakonec rozhodlo. Snad to je uloženo někde v archivu ministerstva, určitě by to stálo za prostudování. Je však zřejmé, a konstatovala to později i parlamentní vyšetřovací komise, že stát by v podobných případech měl dát přednost soudnímu řízení. Má jasnější pravidla, více možností odvolání. Je v rukou profesionálů, kteří procházejí náročným schvalováním. Soudní řízení je – zvláště v Čechách (!) – prostě objektivnější než řízení rozhodčí. To, že se jedná o čistě českou arbitráž, ji navíc odlišuje od všech ostatních, které známe z médií, například o televizi Nova. Největším úskalím takové domácí arbitráže je výběr rozhodců. Ve všech senátech, které o kauze až dosud rozhodovaly, vyvstal problém s jejich zpochybněním. U některých byla úspěšně uplatněna podjatost (s tím uměla výborně pracovat firma Diag Human), u jiných bohužel nikoliv, přestože jejich vazby tuto podjatost předurčovaly (s tím vůbec nepracoval stát). V malé České republice se zná tak trochu každý s každým. To je pro takovou arbitráž zničující.
K dispozici máme pouze výsledek – rozhodčí smlouvu podepsanou 18. září 1996 ministrem Janem Stráským a právním zástupcem Diag Human, a. s., Jiřím Oršulou. Co obsahuje? Je to až nápadně jednoduché ujednání. Vešlo se na dvě stránky strojopisu. Především se smluvní strany dohodly, že spor se povede o „náhradu škody, která měla být způsobena v souvislosti s dopisem MUDr. Martina Bojara, CSc., tehdejšího ministra zdravotnictví České republiky, K. Eldrupu-Jörgensenovi, viceprezidentu A/S Novo Nordisk Kobenhavn z 9. března 1992…“. Rozhodčí smlouva stanovila počet rozhodců na tři. Každá strana měla navrhnout jednoho, ti měli zvolit třetího a ze svého středu vybrat předsedu senátu. Pokud se dva nominovaní rozhodci nedohodnou na třetím, měl ho jmenovat soud na návrh kterékoliv strany sporu (toho využil stát až po roce 2008). Honoráře rozhodcům měly obě strany sporu vyplácet napůl, výše měla být určena dohodou. Dále bylo dohodnuto, že rozhodčí nález podléhá přezkoumání jinými rozhodci, jestliže o to požádá jedna stranu druhou do 30 dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu. Co nebylo upraveno rozhodčí smlouvou, řeší zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
 

Kamarád rozhodcem
Po uzavření smlouvy následovala nominace rozhodců. Firma Diag Human navrhla JUDr. Moniku Pauknerovou, profesorku právnické fakulty, autorku na 150 odborných publikací. Stát vyslal do rozhodčího senátu plukovníka Zdeňka Ruska. Vskutku prapodivná volba! Zastavme se u ní.
Zdeněk Rusek působil jako právník ministerstva obrany již od roku 1973. V roce 1996, kdy byl vybrán za arbitra, pracoval jako šéf inspekce ministra obrany, měl tedy na starosti i korupci. Dnes je z korupce sám obviněn policií, spolu s několika dalšími desítkami lidí. Jaká byla jeho kvalifikace pro výkon funkce rozhodce? Známost! Plukovník Rusek údajně kdysi přednášel i na schůzích ROH (Revolučního odborového hnutí) a také vojákům na vojně. Tam ho prý poznal jeho přítel Aleš Dvouletý, již zmíněný náměstek MZ, který ho do rozhodčího senátu doporučil. „Ze všeho mi vycházel dojem, že i státem jmenovaný rozhodce kope za Diag. Můj názor je, že jsem jednal se senátem jmenovaným tak, aby to státu prohrál. Druhé straně vyhověli ve všem a nám téměř v ničem,“ uvedl později jeden z právníků státu Pavel Blažek.
Zdeněk Rusek má také vazbu na Diag Human. Působil jako správce konkursní podstaty firmy Enviro Technology Today, na kterou byl vyhlášen konkurs. Tato firma navezla do vesničky Lhenice nebezpečný odpad PCB, dostala se do úpadku a chudákům vesničanům zůstaly jedy za humny dodnes. Zdeněk Rusek o majiteli společnosti prohlásil: „Konstatuji, že jednatel úpadce Petr Kaštánek přistupuje ke konkursu společnosti, jejímž je statutárním orgánem, odpovědně.“ A kdože je pan Kaštánek? Společník Josefa Šťávy z dnes již zaniklé společnosti Diag Human, s. r. o. (tedy „sesterské“ firmy Diag Human, a. s.). A komu dnes patří pozemky,  kde jsou ony jedovaté látky? Panství Bechyně Josefa Šťávy!