Druhý díl - Dopis jako záminka (1992 až 1996)

V roce 1992 podepsal ministr zdravotnictví Martin Bojar  dopis adresovaný dánské firmě Novo Nordisk a n etušil, že ho bude budit ze spaní ještě dalších dvacet let. Zřejmě tehdy význam dopisu nedocenil ani Josef Šťáva, majitel firmy Diag Human. Přeměna kusu papíru v milióny a miliardy korun se odehrála až o mnoho let později.

J. Šťáva zprvu bránil pouze dobré jméno firmy, záhy však přišel na to, že může žádat víc. Našel největší slabinu státu, který se teprve vzpamatovával z let komunismu. Byli jí někteří jeho úředníci. Dnes je velmi těžké rozlišit a prokázat, kdo z nich konal jako ryzí amatér a kdo očekával provizi.
 

Osudný Bojarův dopis
V Novo Nordisk mohli být  v pozoru i bez dopisu z ministerstva. Spolupracující firma Conneco, a. s., v níž Josef Šťáva vlastnil 49procentní podíl, neuspěla v roce 1991 v konkursu na zpracovatele krevní plazmy a v českém tisku o ní vycházely velice nelichotivé články. Poté, co  se objevily neoznačené bedny s krevní plazmou, které patřily Conneco, podalo ministerstvo zdravotnictví na ní trestní oznámení.

V onom slavném dopise ze dne 9. března 1992, adresovaném P. K. Eldrupu-Jorgensenovi, viceprezidentu Novo Nordisk, ministr Martin Bojar nejprve zdůraznil, že „byla pro nás čest, že se tohoto konkursu účastnila i vaše společnost“, ale současně dodal, že neuspěla, neboť „jedním z důvodů byla i pochybnost o solidnosti Conneco, a. s., společnosti, která spolupráci zprostředkovala“. M. Bojar dále uvedl, že v rozporu s výsledkem konkursu a „všeobecným etickým principem dárcovství krve a frakcionací“ Conneco nakupuje plazmu v ČR a posílá jí k frakcionaci právě do Novo Nordisk. „Očekáváme, že z výše uvedeného problému vyvodíte příslušné závěry nejen pro příští spolupráci s Conneco, a. s., ale také při jednání se všemi neodpovědnými dodavateli plazmy,“ uzavřel svůj dopis M. Bojar. Za poselstvím dopisu si stojí dodnes. Musel tak prý konat především jako lékař.
 

Novo Nordisk končí s Diag Human, má pro to více důvodů
Pan Eldrup-Jorgensen okamžitě reagoval a požádal o schůzku. Ministr ho přijal, Eldrupův kolega Torben Larsen, který ho v Praze doprovázel, později pro parlamentní vyšetřovací komisi potvrdil, že se na krátké schůzce vůbec neřešil obchodní vztah s Conneco nebo Diag Human. Dánové se snažili o něco jiného. „Na schůzce s panem ministrem jsme se pokoušeli vysvětlit princip zpracování krevní plazmy, ale podle našeho mínění se mu tento postup nelíbil. Vzhledem k tomu, že zde byly i jiné důvody ukončení spolupráce s Diag Human, vyplynul z toho závěr, že končíme,“ uvedl T. Larsen o mnoho let později ve své svědecké výpovědi. (celou výpověď najdete zde)
Jaké jiné důvody měl na mysli? Novo Nordisk hodlala utlumit zpracování krevní plazmy, dokonce pak plazmovou jednotku prodala (ta poté zkrachovala zcela). Už také nepotřebovala agentské firmy, začala budovat vlastní pobočky a soustředila se plně na inzulin. A pak tu byl ještě jeden důvod – Diag Human jí dlužila přes 3 milióny západoněmeckých marek. Spolupráce byla ukončena v září 1992 odpuštěním části dluhů a domluvou na splátkovém kalendáři. Tyto informace vyplývají ze svědectví právníka firmy Anderse Jensena a již zmíněného Torbena Larsena. Jenže na návrh Diag Human tato svědectví odmítl rozhodčí senát (pod vedením prof. Růžičky v roce 2008) uznat jako důkaz v arbitráži, a to z údajných procesních důvodů. To považuji za skandální zejména proto, že dnes stojí celá kauza právě na tvrzení, že dopis ministra Bojara byl jedinou příčinou ukončení spolupráce s Novo Nordisk a tím zhatění všech dalších obchodů.
 

První žalobu schytal Bojar
Vraťme se do roku 1992, Conneco, a. s., se rozhodla bránit. Kupodivu nenapadla žádné výběrové řízení a nepožadovala žádné odškodnění. Její právník Stanislav Křeček (dlouholetý poslanec ČSSD) podává 10. června 1992 žalobu na Martina Bojara, tedy dokonce ani ne na úřad – ministerstvo zdravotnictví –, ale na fyzickou osobu ministra. Vytýká mu nejen dopis z 9. března, ale stejnou měrou i tiskovou konferenci, kterou údajně vyvrcholila mediální kampaň proti firmě Conneco. Žalováno bylo poškození dobrého jména firmy, požadována omluva a zaplacení soudních výloh. Měsíc po podání žaloby M. Bojar ve funkci ministra končí, dále už čelí žalobě sám.
O rok později navštívil bývalého ministra „jistý“ doktor Josef Šťáva. Přesvědčil M. Bojara, aby podepsal prohlášení, které se ale netýká Conneca, ale Diag Human. Martin Bojar neprohlédl, že je to léčka. „Přišel s tím, že jeho firma Diag Human obchodovala v dobré víře s Conneco, aniž by si byla vědoma, že tato společnost porušuje předpisy. Netušil jsem, že za oběma firmami stojí titíž lidé, a jeho prohlášení jsem podepsal. Za Conneco až do té doby vystupoval pouze pan Waldhauser,“ vysvětlil kdysi médiím M. Bojar. Tento druhý dopis pak bude o několik let později ve sporu označován J. Šťávou a jeho právníky důsledně jako Bojarova omluva. Jenže slovo omluva se v textu vůbec neobjevuje. Martin Bojar v něm uvádí, že došel k závěru, že firma Diag Human jednala v letech 1991 a 1992 bona fide, tedy v dobré víře. Dále Šťávovi krkolomně píše, že dokumenty, které mu dotyčný předložil, „mě přesvědčily o tom, že jste byl odůvodněně přesvědčen o tom, že vývoz lidské plazmy a dovoz krevních derivátů byl prováděn firmou Conneco v souladu s tehdy platnými právními předpisy…“. M. Bojar tedy v žádném případě nezměnil svůj pohled na Conneco, jenom připouští, že Josef Šťáva, kterého do té doby neznal, si mohl myslet, že Conneco jedná poctivě, a dále Šťávovi potvrdil, že jeho firma Diag Human zřejmě za případné přešlapy společnosti Conneco nemůže. Na závěr dopisu pak zdůrazňuje, že nechtěl poškodit dobré jméno ani Diag Human, ani Novo Nordisk, ale o Conneco ani slovo.
Prý si pak Bojar se Šťávou podali ruce a žalovaný si oddychl, že už má celou nepříjemnost z krku. Firma Conneco následně žalobu skutečně stáhla. Pár měsíců poté se však přejmenovala na Diag Human, a. s., a Šťáva pak mohl vesele mást novináře i rozhodce, neboť ti často nevěděli, o kterém „Diagu“ se kdy mluví (existovaly totiž pak vedle sebe dvě firmy Diag – švýcarská a česká, později se k nim přidala ještě další česká firma Diag Human, ale nikoli akciová společnost, ale s. r .o.).
 

Oršulovy hvězdné chvíle
Za další dva roky se však noční můra vrátila. Tentokráte již Diag Human, a. s., jako pokračovatelka Conneco, a. s., podala žalobu mnohem těžšího kalibru. Najala si totiž nového právníka Jiřího Oršulu. Jeho výborné znalosti slabin státní správy, síť známostí a velice originální nápady založily zcela nový spor v úplně v jiné dimenzi, než byly chabé pokusy o dosažení omluvy. Jsem přesvědčen, že bez Jiřího Oršuly by nikdy nevznikla kauza Diag Human tak, jak ji známe dnes.
Na podzim roku 1995 posílá Jiří Oršula jménem Diag Human ministrovi Luďku Rubášovi oznámení o škodě, kterou firmě způsobil dopis ministra Bojara z roku 1992, a vyčísluje ji na 500 miliónů korun. Škoda prý byla způsobena Diag Human nejen v České republice, ale také jejím údajným pobočkám v bývalé Jugoslávii a dalších třech zemích. J. Oršula ale současně navrhuje smír za necelých 200 miliónů korun.
Ministerstvo odpovídá až začátkem roku 1996, to už je v čele úřadu Jan Stráský. Nároky Diag Human jednoznačně odmítá a dokonce píše, že jsou promlčené. J. Oršula tedy podává jménem Diag Human, a. s., žalobu u Krajského obchodního soudu, ale nezaplatí požadovaný soudní poplatek ve výši 1 miliónu korun, a to ani po opakované výzvě soudu. Očividně si od této cesty mnoho neslibuje. Kdesi v pozadí se totiž rodí nová překvapivá varianta. Postup zcela nevýhodný pro stát a pohodlný pro žalobce – arbitráž. Specificky česká. S množstvím podezření, vzdalováním se od smíru, navyšováním požadavků a bojem státu proti státu. Někteří úředníci dělali fatální chyby, jiní je museli napravovat.